„Kéž bychom žili v pohádkách…“ aniž si to uvědomila, vyslovila Leona Matásková tuto větu nahlas. Nikdo nezareagoval, žena se pokoušela setřít z očí slzy. Marně. Znovu se zadívala na místo, kde před několika minutami byla rakev s její matkou. Věnce, svíčky, květiny… takto končí?
Vtom zaregistrovala nějaký pohyb po své pravici. Otočila hlavu, starší paní na invalidním vozíku se na ni smutně podívala.
„Je mi to hrozně líto… přeji upřímnou soustrast.“ Leona zcela automaticky stiskla nabízenou ruku a poděkovala, ale více si ženy nevšímala. Ta chápavě pokývala hlavou, a pomalu se rozjela k hlavnímu východu hřbitova. Vedle ní kráčela vysoká, štíhlá postava
v dlouhém plášti.
Několik týdnů se nemohla Leona pořádně vzchopit. Jako by se na ni všichni ďáblové domluvili a zkoušeli, co vydrží. Začalo to ztrátou zaměstnání, pokračovalo manželskou krizí a skončilo úmrtí matky. Opravdu skončilo?
Každým dnem cítila, jak jí ubývají síly, nemohla si stále zvyknout, že zůstala najednou sama jen s dítětem. Když od nich odešel muž, kterého přistihla in flagranti, máma jim začala pomáhat, jenže pak sama onemocněla a vyžadovala pravidelnou péči. A nakonec… Leona, nadzvedla hlavu a podívala se z okna na blankytně modré nebe. Její vlhké rty tiše šeptaly:
„Co jsem komu udělala, proč mě tak trestáš?“
Ostrý zvuk zvonku přerušil její temné myšlenky. Otevřela dveře: na nevelké chodbě panelového domu, stál invalidní vozík a v něm starší žena.
„Tak jsem tady, děvčata! Nazdar!“
Leona pár sekund nebyla schopna zareagovat. Křečovitě se usmála.
„To, to bude asi nějaký omyl, paní. Zřejmě jste se spletla,“ řekla téměř neslyšně.
„Omyl? Pochybuji! Jsem kamarádka Helenky a vy, jestli se nepletu, jste její dcera… oči máte úplně jako ona, modré jako studánka. Helenka mi říkala, že můžu kdykoliv přijet, ještě včera mně popisovala cestu. Jsem její kamarádka, kamarádka z hor, Josefína…“
„Z hor, aha… a včera jste spolu hovořily?“ Leona byla tak v šoku, že jí mozek téměř přestal pracovat. Pak se ale několikrát nadechla a co nejklidněji a nejuctivěji řekla: „Promiňte, velice se omlouvám, ale to nebude možné, moje, vaše… moje maminka před dvěma týdny zemřela, promiňte, já… promiňte.“
Leona zavřela dveře a opřela se o bílou stěnu. Najednou cítila, že někdo za ní stojí, otočila hlavu, ze dveří dětského pokoje vykukovala její sedmiletá dcera.
„Co chtěla ta paní, kdo to byl?“ ozval se tenký, zvídavý hlásek.
„Ale to nic, nějaký omyl, paní si spletla adresu… nepůjdeme se projít?“
„Dobrá, ale stejně by mě zajímalo, kdo byla ta paní… byla i na pohřbu.“
„To asi těžko, jinak by neměla takové otázky.“
„Jaké otázky, a ona má vozítko, které lítá?“
„No tak, už toho nech, víš, ta paní je těžce postižená a to vozítko jí pomáhá… hodně.“
„Já vím, ale musí mít nějaká křídla, aby se k nám nahoru dostala, že?“
„Hele, nemudruj a zavaž si ty boty, a pořádně, ať si nešlapeš po tkaničkách.“
Sotva Leona zamkla, a chtěla si přivolat výtah, ztuhla. Na dveřích byl nápis – Porucha!
„Vidíš, já jsem ti říkala, že měla křídla.“ Mladá žena se jen usmála a obrátila oči v sloup.
„Asi jí pomohli ti… stěhováci, víš přece, že tady od rána pracují.“
„Aha, asi jo.“
Po návratu domů si Leona znovu vzala dopisy matky a začala v nich číst. Zvláště ji zaujal jeden, který vždy končil slovy… tvoje kamarádka z hor – Josefína. Poslední dopis končil slovy… Mám nějaké problémy s nohama. Pořídili mně báječné vozítko…
Mladá žena se hořce usmála, a dopisy uložila zpět do krabice. Musela žít, musela začít od začátku. Po několika dnech nastoupila do nové práce. Pokladní v supermarketu. Chvíli jí trvalo, ne si zvykla. Až po několika dnech pocítila určité uspokojení, a i její tvář získala optimističtější výraz. Jenže jednoho dne…
„Ahoj, mami.“ Vedle pokladny stála dcera.
„Ježíš, co tady děláš, proč nejsi ve škole?“
„Pustili nás dřív, prasklo potrubí s vodou. Představ si, všude byla najednou voda…“
„Já, ale teď nemohu z práce… opravdu, nejde to. Promiň, ale víš co, posaď se tady, ať na tebe vidím a počkej tak dvě hodinky, zvládneš to?“
„To těžko, dej mi klíčky a já půjdu domů, však já trefím, už jsem velká.“
„To v žádném případě, zbláznila ses? Je to přes celé město… chvilku tady počkej, já to nějak udělám.“
„Jestli chcete a nevadilo by vám to, tak já bych vaši dcerku pohlídala, mě to neobtěžuje, já mám času dost…“ Ten hlas už slyšela, a tu paní na vozíku už viděla. Sotva ze sebe vysoukala:
„Vy jste ta… ne… ne, to nejde paní. Já se vám velice omlouvám, Nemohu vás obtěžovat.
Ne.“
„Nebojte se, já vám ji opravdu pohlídám, to bude dobré, věřte mi, Leonko. Věřte mi.“
Jen chvíli váhala, pak mladá žena pokývala hlavou. Mozek se rozhodl. Proč? Nevěděla. Prostě to udělala. Podívala se na dceru.
„Evičko, od paní se ani nehneš, ano? A buď hodná.“
„Jasan, mami. Neboj se,“ odpovědělo děvče s radostí a šibalsky zamrkalo na usměvavou
tetu. Leona si všimla vysokého štíhlého muže, který stál před obchodem. Jejich oči se střetly, muž lehce pokýval hlavou, a na jeho tváři se objevil úsměv.
Konečně mohla v klidu pracovat. V klidu? Uplynulo pár minut. Najednou žena slyší známý dětský hlas, jak volá: „Ahóóój.“
S vyděšeným výrazem sledovala svou dcerku, jak sedí vedle té paní na vozíku a společně, poměrně velkou rychlostí, projíždějí v uličkách mezi regály.
„Ahóóój…“
„To nedopadne dobře,“ procedila skrze zuby. Nedopadlo. Po chvíli zaregistrovala, jak k ní přichází ostraha objektu a společně s ní… i sám vedoucí.
„Co to má znamenat, paní Matásková?“ ozval se tvrdý nekompromisní hlas. Tvrdila jste mi, že máte v rodině vše vyřešeno. Vaše práce vyžaduje soustředěnost a pečlivost. To je vaše matka? Neříkala jste, že…“
„Ne, ne to není moje maminka, to je… jedna známá. To je…“
„Tak takhle ne!“ přerušil ji rázně vedoucí, „tady není velodrom! Závodit můžou vaši…
známí jinde, jasné? Tady není žádný cirkus! To jsme si nedomluvili. Až budete vystřídána, stavte se u mě, ano?“
„Ano, pane vedoucí,“ špitla mladá žena, sklopila hlavu a věnovala se zákazníkům. Po několika minutách opět vzhlédla. Rychle jedoucí elektrický vozík s nesourodou dvojicí nemohla přehlédnout.
„Leono,“ ozvalo se vedle ní. Otočila hlavu. „Šéf na vás čeká.“
„Ano, já vím,“ odvětila a předala službu. Tušila, co bude následovat, a v podstatě celý rozhovor jen odkývala. Zítra si má zajít pro zápočtový list a pak… sbohem.
„Sbohem,“ řekla nahlas.
„Sbohem, paní Matásková.“
„Mami, mami, počkej,“ ozvalo se jen o pár minut později, když vycházela z obchodu.
Jakoby na tu bizarní dvojici úplně zapomněla. Zastavila se, a posadila na lavičku. Sodíkové lampy se decentně dotýkaly omítek domů a hladily asfaltovou vozovku.
„Mami, hurááá…“ ozvalo se kousek vedle ní.
Ať byla Leona Matásková jakkoli vyčerpaná, ať si myslela, že už další minuty nepřežije, při pohledu na tu dětskou rozzářenou a nevinnou tvář cítila, jak jí opět začíná tělem pulsovat krev a její tvář se rozjasňovala. Musela se hodně přemáhat, aby nevyprskla smíchem.
„Mami, kdybys viděla, jak jsme tomu šerifovi utíkaly, frnk sem, frnk tam, najednou jsme byly úplně na druhém konci… a on přiběhl a teta mu řekla, mladý muži, musíte více sportovat, jste nějaký zadýchaný… A on takhle vykulil oči a zůstal stát jako kamenná socha, a my frnk a byly jsme pryč…“
Leona poslouchala trochu zmatkovité a hektické vyprávění a najednou si uvědomila, že je
to asi poprvé po několika týdnech, co vidí svoji dceru naprosto spokojenou, v očích jí zářilo
slunce a ze srdce vycházela upřímná radost. Dítě se točilo kolem postižené ženy, ale té to
kupodivu vůbec nevadilo, ba naopak, snažila se svým příjemným sametovým hlasem vtipně
doplňovat zážitky, které společně prožily:
„Pak jsme navštívily království hraček a Evička ulovila zlatou rybku, že?“ Děvče se smálo a nadšeně ukazovalo nevelkou umělohmotnou hračku. Leona pozorovala tu bezstarostnou a šťastnou dvojici, jak se ohromně baví, a ani si neuvědomila, že se začíná taky smát. Nahlas a bez jakýchkoliv skrupulí.
„Smějete se krásně, to máte po Helence, ta se také uměla tak krásně smát. A nebojte se, zlatavé paprsky se dotknout i vašeho srdíčka,“ slyšela jakoby z dálky. Chtěla tomu věřit. Podívala se na dceru a po chvíli ji k sobě přivinula. Pak jen tiše řekla:
„Musíme už jít domů, Evi, rozluč se s tetou.“
„Teta už tady není, mami, zmizela.“
„Cože? Kam zmizela?“
„Udělala frnk.“
„Frnk?“ To už se ozval zvuk přijíždějícího autobusu. Rychle nastoupily, dveře se zavřely, autobus se rozjel. Žena se otočila a zadívala se na pustý dlážděný chodník. Kdo je ta postižená žena? Proč se o mě zajímá? A kdo je ten její společník? Syn? Opatrovatel? Příští den se rozhodla, že se zastaví v místním pečovatelském ústavu a zeptá se na onu dobrotivou duši. Nikoho takového neznali. Leona jen smutně pokrčila rameny a pomalu se odebrala k domovu. Nikam nespěchala. O dceru se dnes stará její bývalý manžel, jak rozhodl
soud. Žena bloumala městem a zakaleným pohledem pozorovala okolí. Nikdo na ni nečeká,nikomu neschází, nikomu nebude chybět. Nemá práci, za chvíli nebude mít peníze, a pokud nezaplatí včas nájem, nebude mít ani kde… Ani si neuvědomila, že už je tma. Zastavila se. Kde to, proboha, jsem, prolétlo jí hlavou. Nevěděla, nebo nechtěla vědět? Najednou stála u zábradlí mostu a dívala se na modročernou hladinu široké řeky, ve které se odrážela světla mostních lamp. Cítila neuvěřitelnou blízkost chladu, tisíce kapiček z té černé tmy, která zela pod ní, se jí snažily infikovat mozek. Ďábel ji chtěl do své moci. Ne! Uskočila dozadu, ale pak se znovu vrátila. Nikdo tě nechce, nikdo o tebe nestojí, nikomu nechybíš, nic nemáš, nic… ženě se najednou zdálo, že se v těch černých kapičkách vody odráží její obličej… ano, teď viděla svoje oči, ale není v nich vidět modré nebe, jsou černé, černé jako bezedná studna! A ona se chce podívat na její dno… Pozvolna natáhla ruce před sebe a začala se nahýbat přes zábradlí…
„Holčičko, měsíc svítí nahoře, dolů se nedívej, tam je jen jeho falešný odraz. Nad hlavou máš nebe a nekonečný počet hvězd, a ony jsou nyní s tebou. Některé mají jméno, a ty ostatní svítí, aby nám udělaly radost. Aby tobě udělaly radost. Už proto stojí zato žít. Helenka vždycky říkala – hlavu vzhůru, ať vidíme zářící hvězdy, a ne temnotu v propasti, ta nám duši
neosvětlí.“
Leona pomalu otočila hlavu, nemohla tomu uvěřit, chvíli se domnívala, že se jí to zdá, ale ne, nebyl to sen.
„Vy? Proboha, co tady děláte… vy mě snad pronásledujete! Co ode mne chcete, co chcete?
Proč za mnou jezdíte, co je vám do mého života? Proč vás zajímá nějaká obyčejná ženská, která nic nemá, nic není… kvůli vám jsem přišla o práci, co chcete, mám se o vás postarat? Ale já nejsem schopna se postarat ani o sebe, ani o svou dceru, nebudu mít už ani na byt, ani na… běžte pryč, já se o vás nemůžu starat, běžte…!“
Leona už neudržela slzy, ale pak jako by jí došlo, co řekla a komu to řekla, přistoupila
k ženě a lehce jí pohladila popraskanou ruku. Trochu ji stiskla, cítila neuvěřitelně příjemné
teplo. Naposledy tak hladila svou matku.
„Promiňte, já to tak nemyslela, nechtěla jsem být na vás hrubá, vlastně vám děkuji, nějak
se mi zdá, že když jsem vedle vás, jako by se mi vracela chuť do života. Nevím sama, co si
o tom všem mám myslet. Tak vy jste se znala s mojí mámou? Vždy mi jen řekla, že jede za
svou kamarádkou… někam hodně daleko. Proč jste tady?“
Žena na vozíku se na ni usmála a jen lehce pokrčila rameny.
„Mám… poslání.“ Pak se znovu zadívala na mladou ženu.
„Škoda, že jsi tomu nadutci, teda tvému šéfovi, něco neřekla od plic, kdybych byla já na tvém místě, to bys viděla, jak bych s ním vyběhla. Prej cirkus, měl by být rád, že je v obchodě nějaká zábava, ne? Tak jsme si krásně hrály. Tvoje dcerka je báječné děvče a nebojí se, můžeš být na ni hrdá.“
„Vím, je moc príma, ale… jak víte, co mi řekl můj šéf?“ Žena jen ukázala někam nad sebe.
„Podívej, padá hvězda, přej si něco, Leonko.“ Mladá žena zvedla hlavu, chvíli zasněně pozorovala temný plášť posetý zlatými paprsky. Když opět sklonila hlavu, po ženě nebylo ani památky. Na betonovém sloupku zábradlí ležely otevřené noviny. Červenou tužkou byl
podtržen jeden inzerát: Vlastivědné muzeum nabízí práci…
„Práci?“ řekla Leona nahlas. „Co se tady děje? Haló, paní, kde jste? To je nějaký žert?“
Nebyl. Asi za týden nastoupila na nové místo. Připadala si jako ve snu. Najednou se jí vše dařilo. Nikdy nevěřila na zázraky, ale teď…
Jednoho dne ji přišel dopis. Psalo se v něm, že v důsledku úmrtí jedné z pacientek jí předávají některé osobní věci, které po ní zůstaly. Tak si to prý přála. A zároveň se omlouvali, že vše posílají s tak velkým zpožděním… prý kvůli záplavám. Zesnulá se jmenovala Josefína
Janečková.
„Proboha, Josefína!“ neubránila se Leona výkřiku.
„Přijede teta Josefína?“ ozval se nadšeně dětský hlas.
„Běž si hrát, Evo.“Žena šla pomalu k oknu a odhrnula záclonu, zrovna pršelo. Uslyšela hlas své dcerky: „Prší a prší… jenom ať zase nejsou záplavy jako před čtvrt rokem.“
Před čtvrt rokem? Leona tuto větu skoro vykřikla a pak znovu vzala odložený dopis a něco v něm hledala. Tady, datum úmrtí Josefíny… 4. 4. To je nějaký omyl. Ale tady píšou, že v tu dobu byly záplavy… Mladá žena přešla k telefonu.
„Pečovatelský ústav v Hůrce?… Prosím vás, dostala jsem od vás písemnou pozůstalost odvaší… od Josefíny Janečkové… ano, píšete, že zemřela 4. 4… to je ale omyl, zřejmě jste po těch záplavách nějak popletli datum… ne… určitě, ano, protože ta dáma… s tou paní jsem hovořila asi před čtrnácti dny… ano, jsem o tom přesvědčena. Úmrtní list… dobře, tak ho pošlete… nebo ne, raději ne, věřím vám, pardon… omlouvám se…“
Pomalu položila telefonní sluchátko. Někdo na ni hovořil, nevnímala… až po chvíli uslyšela hlas svojí dcery:
„Teta Josefína zemřela? To není pravda, oni se spletli, že se spletli, přijede… určitě přijede, já to vím, teď má jen nějakou poruchu na tom vozítku… že, mami?“ Leona objala svou dceru, musela se usmát, ale byl to smích hodně, hodně zmáčený slzami.
„Přijede, určitě přijede.“
Asi za dva týdny šla položit kytičku na hřbitov. Vedle táty, který jí zemřel už před dvěma lety, odpočívala i její matka. Náhle kousek od ní prudce vyletělo z křovisek několik vyděšených vrabců, Leona otočila hlavu… ani se nepodivila, jen se nepatrně usmála a ucítila,
jak jí srdce zaplavuje ten nejpříjemnější pocit. Žena, která seděla na invalidním vozíku, na ni spiklenecky zamrkala. Obě se chvíli dívaly na skromný pomníček a pak se jen Leona zeptala:
„Jak se má?“
„Dobře, je na vás hrdá.“
„A proč vy, Josefíno? Proč nemůže ona?“
„Ona pomůže zase někomu jinému, tak už to prostě u nás chodí a možná si toho ta osoba ani nevšimne, protože každý z nás má jen jeden, jediný pokus a jen vymezený čas.“
„A potom?“
Žena se podívala na Leonu, ta okamžitě pochopila a pomalu jako by chtěla zastavit ten okamžik, jemně pohladila onu dámu po stříbrných vlasech a pak se náhle sehnula a zašeptala:
„Děkuji, a pozdravujte maminku.“ Pak se otočila a se zrakem sklopeným odcházela. Po pár metrech se zastavila – možná se mýlila? Prudce se otočila. Místo už bylo prázdné.
Text: Rostislav Kafka
„Kéž bychom žili v pohádkách…“ aniž si to
