ÚvodStandard Blog Whole Post (Page 4)

Výtvarné spektrum Trenčianskeho kraja 2024 organizuje Trenčianske osvetové stredisko v Trenčíne v spolupráci s Dubnickým múzeom Dubnica nad Váhom a Mesto Dubnica nad Váhom. Vernisáž výstavy a slávnostné odovzdanie cien zo súťaže sa uskutoční 6.júna o 17. hodine v Dubnickom múzeu v Dubnici nad Váhom. Jej hosťom bude Petra Molnárová. Výstavu z 28. ročníka krajskej postupovej súťaže neprofesionálnej výtvarnej tvorby, ktorá je 61. ročníkom celoštátnej postupovej súťaže a výstavy neprofesionálnej výtvarnej tvorby si môžete prísť pozrieť do 30.júna.

Text: Janka Masárová, lea

Výtvarné spektrum Trenčianskeho kraja 2024 organizuje Trenčianske

Speváčka a skladateľka Katarína Knechtová vyráža na turné. Predstaví na ňom svoje autorské skladby v špeciálnych úpravách a hudobnom prevedení, na ktorých pracovala v Londýne. Okrem skvelých piesní si môžete vychutnať atmosféru výnimočných SVETOV Katky Knechtovej.


„Musím sa priznať, že tento projekt nosím v hlave už zopár rokov. Myslím si, že teraz nadišiel správny čas, pretože som získala viac skúseností a presnejšiu predstavu, ako to chceme zrealizovať. Tieto koncerty ponesú spoločný názov SVETY preto, lebo chcem prepojiť ten svoj hudobný svet so svetmi ľudí, ktorí na koncerty prídu. Koniec koncov, názov nadväzuje aj na môj ostatný album,“ opisuje Katarína Knechtová.

Fanúšikovia sa môžu tešiť na špeciálne úpravy skladieb, vrátane hitov FEA, V modlitbách či Takí sme. „Už minulý rok sme začali s úpravami piesní spolu s aranžérom, priebežne sme chodili do štúdia a finalizovali vybrané skladby. Koncerty sú postavené na štvorručnej hre na dvoch klavíroch a piesne sú kompletne prearanžované tak, aby vytvárali neopakovateľnú atmosféru, vzbudzovali emócie a v ľuďoch zanechali zážitok,“ hovorí speváčka.

V najbližších dňoch Katka Knechtová finalizuje aranžmány a v lete pomedzi festivaly už začína intenzívne skúšať. „Veľmi sa na tento projekt teším, pretože to bude niečo celkom iné, načo sú ľudia na koncertoch v rámci Slovenska zvyknutí. A taktiež cieľom je posunúť moju hudbu ďalej, čo je pre mňa veľmi dôležité a opäť troška vystúpiť z komfortnej zóny,“ uzatvára Katka Knechtová.

Katarína Knechtová SVETY Tour 2024

22.11. Trenčín /ODA/
23.11. Bratislava /Stars Auditorium/
26.11. Prešov /Divadlo J.Záborského/
27.11. Žilina /Dom odborov/
28.11. Martin /Kino Strojár/

Text: Nora Krchňáková, lea

Speváčka a skladateľka Katarína Knechtová vyráža na

Tradičný máj ozdobia dievčatá z folklórneho súboru Radosť 30. apríla o 16. hodine. Následne sa začne 1. mája Trenčiansky, ktorý otvorí dychová hudba Trenčianska dvanástka a zahrá obľúbené melódie. Po nich sa v rámci programu predstavia trenčianske folklórne súbory Úsmev, Radosť a Nadšenci. Popoludnie bude patriť skupinám Malo Malo a Akustika a večer zavŕši obľúbená slovenská SKA kapely Polemic.

Aj deti si prídu na svoje v podaní predstavenia v rozprávke Šašo múdrejší ako kráľ. Ide o príbeh Trubadúrov a Janovi Hrachovi. Tiež sú pripravené jarné tvorivé dielničky s CVČ Trenčín a tiež Tvorivé remeselné dielničky s lektormi z Neboj sa remesla. 

Súčasťou Trenčianskeho majálesu bude aj farmársky jarmok, na ktorom si môžete kúpiť čerstvú jarnú zeleninu, priesady a kvety, ako aj ochutnať rôzne špeciality.

Text: lea

Tradičný máj ozdobia dievčatá z folklórneho súboru Radosť 30. apríla o

Multimediálna show VIVALDIANNO sa odohrá 30. mája a štadióne HC 05 Banská Bystrica. Projekt Shining Venice je originálnym spôsobom, ktorý prepája hudbu geniálneho skladateľa Antonia Vivaldiho s jeho výnimočným osudom a zázrakmi moderných technológií. VIVALDIANNO pochádza z pera autora, producenta a člena legendárnej skupiny Lucie Michala Dvořáka, ktorý s ním prešiel 30 svetových metropol a vyše 250 tisíc divákov.

„Cesta od Lucie k VIVALDIANNU bola dlhá, ale zároveň logická a prirodzená. Pri Lucii som zložil niekoľko sountrackov k filmu, mám rád výtvarné umenie a venujem sa aj sochárčeniu, mám rád scénický tanec. A to sú všetko disciplíny, ktoré som zhmotnil v projekte VIVALDIANNO,“ rekapituluje autor projektu VIVALDIANNO Michal Dvořák.


VIVALDIANNO Shining Venice je pokračovaním megaúspešnej hudobnej
show a na Slovensko prichádza po úspechoch po celom svete.

„Vystupovali sme v Mexiku, kde sme zažili úžasný koncert. Najvzdialenejšiou krajinou, kde sme hrali bolo Čile a Argentína, kam dokonca prišiel vnuk Astora Pantaleón Piazzolla a prosil ma, aby som niečo podobné urobil o jeho dedkovi. Piazolla je považovaný za otca tanga, študoval v Paríži a jeho skladby sú svetoznáme. Najprestížnejším miestom, kde sme hrali, bol Londýn The Hammersmith Apollo, kde s nami vystupovali Pierce Brosnann a Tina Guo, sólistka orchestra Handa Zimmera či svetoznámy čínsky virtuóz. Boli sme aj v Macedónsku, kde sme hrali v starom antickom divadle, v Dubaji či Soule,“ vymenúva úspechy Michal Dvořák.

Text: Nora Krchňáková, lea

Multimediálna show VIVALDIANNO sa odohrá 30. mája

V športovej hale Mall v Bratislave sa 30. mája o 15. hodine uskutoční slávnostné otvorenie vonkajšieho lunaparku pri zábavnom parku ŠMOLKOVIA. Môžete sa tak spolu s deťmi vrátiť do detský čias a spoločne osláviť deň detí, kde si užijete množstvo zábavy a koncert SPIEVANKOVA.

Text: Nora Krchňáková, lea

V športovej hale Mall v Bratislave sa

Křest knihy Davida Shorfa „Sloužil jsem v Gaze se koná v restauraci Paprika v Praze 29. května od 17 hodin. Knihu pokřtí spisovatelka Markéta Lukášková a režisér Jan Hřebejk.
„O izraelské armádě slyšeli asi všichni. Má pověst jedné z nejlepších. Na rozdíl od té patrně úplně nejlepší – americké je ale navíc prakticky neustále ve válce a tak všechny moderní zbraně a strategie může zkoušet v každodenním boji,“ vysvětluje David Shorf.

Čtenář se v knížce dozví, jak izraelská armáda opravdu funguje, a nakolik je realita vzdálená od romantických představ o dokonalém
stroji. Kniha je zajímavá díky nevšednímu pohledu, autor totiž popisuje izraelskou armádu pomocí vlastních zážitků. Příběhy v izraelsko-palestinských kulisách jsou napsány s mírným cynismem a všudy přítomnou ironií, takže připomínají atmosféru Černých baronů nebo Dobrého vojáka Švejka. Na rozdíl od zmíněných českých klasik ale autor izraelské vojsko respektuje, neposmívá se mu.

Službou v izraelské armádě provádí čtenáře prostřednictvím zábavných, i když místy drsných příběhů, a úsměvně popisuje izraelskou mentalitu. Čtenář má příležitost uvědomit si, jak musí tenhle „stroj na ochranu židovského státu“ fungovat, aby Izrael nepřestal existovat. Na druhé straně se ale dozví, nakolik je mediální obraz dokonalé armády občas přehnaný. Dozví se také, proč se Palestinci nebojí izraelských vojáků, ale proč mají strach z ozbrojených židovských osadníků, přečte si, jak vypadá útok na teroristy, co je to střelba při únosu, proč mají Izraelci v zásobnících o náboj míň než Američani. A proč se jeden arabský osel jmenuje po izraelském veliteli.

Autor také popisuje, jak funguje izraelská společnost, proč existuje rasismus i mezi Židy, proč ultraortodoxní Židé nechodí do armády,
jak je důležité, jestli je Izraelec původem z Maroka, Ruska, Argentiny nebo z dalších desítek zemí, jak se kultury jednotlivých subetnik míchají, proč Palestinci rádi pracují v Izraeli, či kde se rodí palestinský terorismus.

Text: Eva Karasová 

Křest knihy Davida Shorfa „Sloužil jsem v

Ne, letos do Kapliček nejedem. No… prostě po loňsku zůstala taková divná pachuť, jako. Ne, to ne, Marťas byl v pohodě. Ne, nikoho sem nepoblil. Kokote. Ne, nic nebylo. Ani houby. No protože… Tyvole, prostě se mi to nechce… ok, řeknu ti to, ale musíš mi slíbit, že budeš držet pysk, jo? Nešiř se o tom. Fakt se pak nechci dozvědět, že sem fetka a vyprávím magořiny, jo. No prostě loni jsme tam byli začátkem července. Já, Marťas, Filip, Draki, Mája, Terka, Nela. Normálně jenom chill na chatě, ve dne deskovky, koupačka, v noci oheň, pivo, kytara, normálka.
Ta zahrada je taková docela zarostlá, nemá to žádnej plot, hnedka tam vlastně začíná les. Byli jsme tam asi… jo, byl to druhej večer. Normálně sedíme, pijeme lahváče. Byli jsme předtím na houbách, Mája vařila polívku. Ale jako vole prostě lišky a nějaký hnědáci, jo, prostě houby na jídlo, ne jako ouby. Úplně normální, nic co by sis spletl. A najednou se objeví týpek, prostě vylezl z lesa, tam šla
cestička dál a až do Německa, a prej jestli si k nám může přisednout. Byl mladej asi jako my. Takovej divně oblečenej, jako… já nevím, takovej diskostajl, nebo nevím, jak to říct. Sme usoudili, že to je asi Němec. Měl takovej ten divnej ksicht jak Němci mívají, a taky
Skandinávci, jo, takový ty rybí oči, trochu jakoby ne úplně normálně lidsky to vypadá. Mluvil česky, ale trochu s přízvukem. To jako respekt, že se naučil, žejo. Občas to tam u hranic někdo umí. Ptal se teda, jestli si může přisednout, že, takhle to řekl, jeho lítací auto chcíplo. Tak sme se zasmáli, jo, jako že humor, a řekli, že může. Bylo nám blbý ho vyhnat, chápeš. Říkal, že si objednal servis,
ale že mu bude trvat několik hodin dorazit na místo. Fajn, tak prostě posedí s náma, no big deal. Okamžitě jak si sednul, to začal valit na Terku, jo. Ale tak jako úplně divně! Jako ne nějak úchylně divně, ale prostě… jako kdyby nikdy v životě nemluvil s holkou, nebo jako kdyby nemluvil s žádným člověkem. Ne, to vlastně ne, spíš jako kdyby nikdy neviděl… jako já chápu, že v Německu třeba prostě nejezděj‘ na chalupu a tak, ale tohle byl fakt bizár a nešlo o to, že by neuměl česky, ale spíš prostě že fakt nevěděl.


No třeba; ptal se na tu polívku, co Mája vařila. Tak sme mu řekli, že to sou houby. Nechápal úplně, co tím myslíme, tak sme mu vysvětlovali, jak jsme je nasbírali. Vypadal, že ho to docela fascinuje, a pak se ptal na buřty, kde jsme nasbírali je. Sme mysleli, že si dělá srandu, jo, debilní vtip, ale on se fakt ptal. Ta chata je nejvíc mrňavá, se tam vešli tak akorát Draki a Mája, takže my ostatní sme tam měli stany. A on zase jako co to je a jak to funguje a proč to je a tak. Když jsme mu to vysvětlili, ptal se, jak v tom bydlíme v zimě. Chápeš? Jako že nikdy nebyl pod stanem, jasně, ale tak přece si nemyslí, že v nich normálně bydlíme, ne? Pak jsme z něj už trochu nemohli, tak jsme začali zpívat, a z toho byl ještě víc vedle a furt se ptal, co ty songy znamenají. Jakože jim rozuměl, ale furt v tom
hledal nějaký… tyvole rituální nebo náboženský významy. Že jako Přízraky Táhnou Tmou je nějaká morální filozofická… něco, nebo nevim prostě.
No a během toho všeho se furt snažil nějak nabalovat Terku, většinou se ptal hlavně jí a furt zmiňoval, jak je hezká a tak. Bylo to docela cringe, ale Terku to asi zas tak strašně nesralo. Prostě nejdivnější Němec ever. Sme přemejšleli, čím je jako sjetej, ale asi nebyl. Prostě jenom hroznej mimoň. Nebo jestli se snažil jako dělat humor takhle… nebo to jsme si v tu chvíli mysleli, že tak třeba je.
Dali jsme mu pivo a tak ochutnal a zase – bylo to fakt divný. Že by Němec nikdy nesbíral houby nebo nespal ve stanu, ok, ale že by nikdy nepil pivo? To je píčovina, ne? Ale vypadalo to tak. Dělal okolo toho hrozný cavyky – nejdřív prostě že se jako málem zadusil bublinkama, potom jako jak je to strašně dobrý, ale strašně jakože alkoholický… normální Kozel desítka, jo. Fakt píčoviny. No a
když jako s velkou slávou se nějak propracoval na dno prvního lahváče, tak se pak nějak uklidnil a začalo to v něm totál mizet jedno za druhým – ale už úplně bez účinků! Jakože jak byl divnej, tak člověk vlastně nevěděl, jestli je nakalenej nebo ne, ale myslím, že prostě nebyl. Mezitím už začalo trošku svítat a všichni už byli docela chcíplí a ožralí. Ale jako pamatuju si to přesně. Víš, že nemívám okna. Můžu se prostě ztřískat jak debil a blejt a všechno – ale pamatuju si, co sem celou noc dělal. Najednou mu pípnul mobil a on říká, že auto je opravený a že nám moc děkuje a že teda pude. A začal zase hrozně dorážet na Terku, tyvoleee… ať s ním jako letí ke hvězdám a já nevim, prostě šílený kokotiny. Už sem doufal, že ho pošle do prdele a bude pokoj, ale potom přiletělo to jeho auto. Jako… prostě… přiletělo. Bylo lítací. Normálně jako kdyby jelo, ale prostě na takovejch tryskách modrejch prosvištělo mezi stromama odněkud z lesa a sedlo tam na cestičku. Seděl v něm další týpek, podobnej tomuhle, asi jako vole ten opravář. Načež Terka když to viděla tak řekla že jo, že, pičo, poletí ke hvězdám. Nela řekla, že ona taky, obě nastoupily s těma dvěma divnotypama do toho… tyvole, do toho lítacího auta, a byly pryč.
No.
Sme se pak v podstatě prostě sbalili a jeli domů, nějak před obědem ještě, protože… chápeš prostě.
To nešlo.
Přišel mi pak třeba za dva tejdny od Terky mail s nějakejma fotkama a bylo to… já nevim, kámo,
bylo to fakt mega divný. Smazal jsem to.
A už jsme o tom nemluvili, ale je prostě jasný, že tam nepojedem‘. A to jako nikdy. Letos to vidím na nějaký Chorvatsko ještě, a za rok už budu někde normálně makat a prázdniny už nebudou, vole. Takže takhle. A jestli o tom někomu řekneš tak tě normálně zabiju, vole. Jo, jasně, já prostě jenom fakt to nikomu neříkej, jo?
Jasně. Tak se měj. Čus.

Text: Jan Parolek

Ne, letos do Kapliček nejedem. No… prostě

„Ty, tati,“ oslovil mě ze zadního sedadla syn Matěj, „je pravda, že se tu zjevují duchové ze hřbitova?“
„Proč se ptáš?“ odpověděl jsem otázkou a podíval se na něj do zpětného zrcátka.
„Kluci včera v družině říkali.“
„Tak jim příště řekni, že jsi ducha dokonce i slyšel, když byly posledně v jídelně fazole.“
„Haha, no jo.“ Matěj se nervózně usmál a mně přišlo, že mu to jako vysvětlení úplně nestačilo. Navíc okolní hustá mlha situaci moc nepřidávala. Dneska ráno jsme nestíhali, spěchali a mně nezbylo, než jet do školy kratší cestou kolem malého hřbitova mezi Pístovicemi a Nemojany. Hřbitov stál na horizontu na vrcholu strmého kopce a silnice pak vedla přímo do lesa. V tomto úseku byla navíc nepříjemně úzká a často tudy projížděly plně naložené dřevařské náklaďáky. Počasí mě nemile překvapilo, protože kvůli mlze nebylo skoro vidět na krok a rychle se tu fakt jet nedalo. A to u nás doma svítilo sluníčko. Dnes přijedeme pozdě. Zase.
„Tati, pozor, duch!“


Synův výkřik mě vytrhl ze zamyšlení. Člověka přecházející silnici jsem uviděl na poslední chvíli a dupl na brzdu. Vážně nesl přes rameno lopatu? Než auto zastavilo, zmizel pod ním. Ruce se mi třásly a nastupovala panika. Snažil jsem se napočítat do deseti, než něco udělám. Zapnul jsem výstražná světla a vystoupil z auta. Před autem nikdo neležel. Ani pod ním. Auto bylo navíc vpředu nepoškozené. Rozhlížel jsem se, ale nikde nikdo nebyl. Přímo přede mnou se mlha trochu rozestoupila, a bylo tak možné vidět polní cestu vedoucí ke hřbitovu. Belhal se po ní člověk a něco nesl přes rameno. Je určitě v šoku, musím zjistit, jestli mu něco není. Nemohl jsem si dovolit, aby se mu to rozleželo a on mě potom nahlásil na policii, že jsem ujel z místa nehody a nechal ho někde zraněného. Nasedl jsem zpátky do auta, odbočil na polní cestu, řekl Matějovi, ať na mě počká v autě, a vydal se stíhat muže nebo ženu, kterého nebo kterou jsem přejel nebo nepřejel. Začínalo to být dost zamotané a děsivé zároveň. Měl jsem strach. Rozběhl jsem se směrem ke hřbitovu. Člověk s lopatou se na chvíli zastavil u brány. Super, to je moje šance. Zavolal jsem na něj, aby se zastavil, ale nejspíš mě neslyšel, protože prošel branou dál. Neviděl jsem ho otevírat, jako by prošel skrz! Doběhl jsem k ní a zjistil, že je zamčená. V tomhle bodě jsem byl rozhodnutý, že se vrátím do auta, ale skrz bránu jsem zahlédl ležet lopatu vedle vykopaného hrobu. To mi ještě chybělo, aby ten někdo do té díry spadl.

Na místě jsem díky bohu zjistil, že v jámě nikdo neleží. Raději bych přeskočil popis lezení přes bránu. Roztržená kapsa u bundy mluví sama za sebe. Podíval jsem se, komu patří tohle čerstvé místo posledního odpočinku, a zůstal stát jako solný sloup. Na náhrobku bylo mé jméno. Správné datum narození a dnešní datum úmrtí. Neměl jsem ponětí, co to znamená. Je to vtip? Ale kdo by si s tím dal takovou práci? Někdo zfirmy? Sotva, tam jsme byli samí suší kravaťáci. Znovu jsem se podíval do vykopané díry. A tentokrát jako by nabízela vysvětlení. Stačilo se jen přiblížit. Jen o kousek. Temnota na dně byla najednou tak lákavá.
“Tati, vrať se!”
Zjistil jsem, že klečím u hrobu a natahuju ruku směrem dovnitř. Zprudka jsem vstal, otočil se a vydal se zpátky k bráně. To by stačilo.
V tu chvíli mě nějaká síla chytila za kotníky, podrazila mi nohy a já dopadl obličejem přímo na zem. V mrákotách jsem cítil, jak mě to stahuje dovnitř, do prázdnoty. Než jsem si uvědomil, co se děje, ležel jsem na dně hrobu. Jak jsem tam ležel a díval se vzhůru, objevila se nade mnou nezřetelná postava. Matěj, ulevilo se mi. A v tu chvíli mi na obličej dopadla hlína. A za chvíli další. S hrůzou jsem si uvědomil, že postava v ruce drží lopatu a zahazuje hrob. Chtěl jsem křičet a řvát, že jsem živý, ale měl jsem pusu plnou hlíny. Za chvíli už mě zemina zakryla celého. S každou další lopatou hlíny jsem na hrudi cítil větší a větší tíhu. Už jsem to chtěl vzdát a propadnout se hlouběji do temnoty. Vždyť to bude tak příjemné, nic necítit. Něco mi v tom ale bránilo. Něco slabého mě ještě drželo a nechtělo pustit. Jako když se zachytíte cípem svetru o hřebík v plotě a na malou chvíli se nemůžete pohnout, než se vlna potrhá a jdete dál. A já chtěl jít.
“Tati, vrať se!”
To něco, předtím tak slabého, bylo najednou silnější. Chtěl jsem bojovat. Rukama jsem se pomalu začal prohrabávat hlínou vzhůru. Šlo to těžko a každý pohyb bolel, ale cítil jsem, že tlak hlíny povoluje. A pak jsem uviděl tenký pramínek světla, ucítil zase tu tíhu na hrudi a uslyšel nesourodou změť hlasů a pláč, přicházející z velké dálky.
“Tati, prosím, vrať se!”
Hlasy byly najednou blíž.
“Ustupte, nabíjím!”
Projela mnou ostrá bolest. A hlasy byly ještě blíž.
“Mám puls!”
“Tati,” plakal někde blízko u mě můj synáček.
“Matěji,” zašeptal jsem, “já tě celou dobu slyšel.”
Ještě to chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, kde vůbec jsem, ale co se stalo, jsem si nepamatoval.

“Ten chlap s lopatou mi najednou vlezl do cesty a já to strhnul do protisměru.” Tohle mě
probralo úplně. Snažil jsem se posadit a podívat se, kdo to řekl, ale měl jsem zlomenou snad každou kost v těle.
“Ležte pane!” přikázal mi někdo. Otočil jsem hlavu. Byl to záchranář.
“Probral se?” reagoval někdo. Policista.
“Má u sebe doklady?” zeptal se.
Rukou jsem ukázal na kapsu bundy, ale tam byla jen díra.

Text: Lukáš Bozděch

„Ty, tati,“ oslovil mě ze zadního sedadla

Jméno René, přemítala Linda. To je diagnóza sama pro sebe. Je to jako když úpěnlivě stříháš holčičku na krátko. Když v křestním jméně skryješ pohlaví, máš co skrývat. Chceš za něco bojovat. Jenže jménem dítěte bys bojovat neměl. Linda si prohlížela muže naproti sobě a stále čekala, až prozradí, jestli na vyšetření přišel s dívkou nebo chlapcem. Dítě se svlékalo v šatně, ale jeho otec jí nutně potřeboval něco říct osamotě. Což je taky divné, ale nezažívám to poprvé, klepala tužkou na blok v kroužkové vazbě.
Moderní technologie jí nic neříkaly, všechny poznámky pečlivě katalogizovala do kroužkových pořadačů.


„Víte, ona dcera má nesmírně citlivé období. Pořád se vzteká, špatně zvládá emoce, musíte na ni brát ohledy,“ zubil se na ni mužík. Bylo to v podstatě to jediné, co jí potřeboval sdělit. Styděl se za své dítě. Ty seš ale odpornej borec, holka má emoce v pořádku, to ty se neumíš vyrovnat s těmi svými. Když chce děcko pozornost a ty chceš čumět na Instagram, máš ji za zlobivou, odsuzovala ho v duchu a hned si za to hubovala. To už do dveří vstupovala zmíněná holčička. Blondýnka s dlouhou řasenou sukní. Linda Belenová si byla vědoma svého zkratkovitého myšlení a kvapné tvorby předsudků. Okamžitě za načesanou dívenku v nažehleném oblečení viděla pedantickou matku, která dítě nepustila k pískovišti ani na dohled.


„René, moc mě těší, posaď se,“ pronesla vstřícně. Hovor s dětmi byl pro ni vždycky přirozenější než ten s dospělými.
„Sedni si, dělej. A narovnej se,“ zvýšil muž hlas během krátké chvilky, kdy se holčička rozhodovala, na kterou židli se posadí.
Možná jsem měla být psycholožka, ušklíbla se Linda. Tahle rodina je učebnicový příklad, ale v tom je ten problém, nemám nejmenší chuť ji napravovat. Lindu totiž dynamika fungování rodin nezajímala, tedy rozhodně ne v porovnání s češtinou ve všech jejích formách. Proto se stala logopedkou. Fascinovalo ji, jak si děti řeč osvojují a k jakým chybám běžně dochází. Ráda je učila správné výslovnosti, její hlavní motivací však bylo pozorování procesu.
„Takže, René neumí vyslovit R a L, dokážete jí to naučit? Ideálně hned dnes. Jde o to, že za měsíc mají ve školce besídku, tak aby nevypadala jako blbeček,“ zašklebil se muž.
„Pane Zbořile,“ v Lindě se vařila krev. Holčička však ani nehnula brvou, dál se usmívala. Byla na otcovo neomalené jednání zvyklá. „Nechcete počkat v čekárně? Myslím, že to pomůže soustředění,“ polkla jedovatou slinu a vyprovodila ho. Otočila se na holčičku, a ta
koukala na opěradlo křesla a lepila na něj nálepku s kresleným krtečkem.
„Proč jsi nalepila ten obrázek? Nezlobím se,“ dodala okamžitě, když viděla její vyděšený výraz.
„Lepím je všude,“ vysvětlila.
„Jak to myslíš? Jako talisman?“ Linda věděla, že je důležité si dítě nejprve naklonit.
„Ne, není to talisman, nemám ho ráda. Musím s ním ale označit všechny místa, kde táta křičel, on mě ochrání,“ usmívala se dál nepřítomně. V Lindině nitru se rozsvítila kontrolka, měla by snad zavolat na sociálku?
„Pouez, ktku, z díuy ven, koukni, jak je kuásný den,“ notovala si holčička. A skutečně písmena L a R nevyslovila pořádně.
„Máš ráda básničky, výborně, to se nám bude krásně pracovat,“ Linda se oklepala a pustila se do práce, která jí skutečně uspokojovala. Trénovala s holčičkou těžké hlásky a byla fascinovaná její soustředěností a pílí.

„Čeute, čeute, čeutíku,
nesahej nám na kiku,“ recitovala. Zarputilost toho děvčátka byla až děsivá a ten nepřítomný
pohled, který jako by neustále vyhlížel veselejší zítřky. Lindě opět přeběhl mráz po zádech.
„To budeš recitovat na té besídce?“
„Ano, ale jen jestli mě naučíte ta písmena, jinak nesmím jít,“ vysvětlila jí a dál se usmívala.
„Řeknu vám ji celou,“ začala recitovat znovu nabiflované verše. Lindě se na mysl znovu vloudila profese psycholožky, když sledovala drobné prstíky děvčátka s nehty okousanými až k masu, jak mimoděk lepí další nálepku. Uvědomuje si vůbec, že to dělá? Přemítala. Když ji o necelou půl hodinu později vyprovodila do čekárny a podávala jejímu otci plán dalších návštěv, byla konfrontována se dvěma
skutečnostmi. Jednak s nespokojeností muže nad délkou terapie a dále s přítomností lepítek s drobným černým zvířátkem na každé židli. Tak tohle už není jen nevinný rituál, ale plně rozvinutá obsese, byla si jistá.
„To ses asi dost nesnažila, že sem musíme tolikrát,“ vlepil muž holčičce při odchodu pohlavek a ta s úsměvem od ucha k uchu vesele Lindě zamávala. Běh druhého adventního týdne nadšeným dětem zpříjemnila bohatá sněhová nadílka a ony tak mohly řádit s boby a sáněmi do sytosti. Linda je často pozorovala z okna své ordinace. René mezi nimi zřejmě nebude, napadlo ji. Ta, když jezdí na saních, tak určitě na těch profesionálních, aby mohla na olympiádu, ušklíbal se a koutkem úst jí vytekl čůrek čaje. Nejen, že si na dívenku často vzpomněla, ale dokonce se přistihla, že se na další setkání s ní netěší. Na patře ucítila podivně zemitou pachuť. Pohlédla na dno šálku a zkoumavě prohlížela drobné usazeniny. Ústa jí naplnil nepříjemný pocit plnosti a ona se rozběhla k odpadkovému koši. Málem k němu nedoběhla a začala nutkavě zvracet. Vyplivla hustou hnědou hmotu. Hlína, bláto? Běželo jí hlavou a dávila se, dokud nevyprskala poslední zbytečky zeminy. Zpoza dásně si vyjmula drobný kamínek.
„Kde se to tam vzalo?“ roztřesenýma rukama balila obsah koše, než dorazí další pacient. Celý zbytek dne byla otřesená, projížděla s dětmi náročná písmenka a mechanicky ukazovala kartičky s obrázky, které měly pojmenovat. Věděla, že dnes velký pokrok neudělají. Podávala profesionální výkon ale s pražádným nadšením a to je klíčové. Právě ta energie a elán přiměje malé pacienty snažit se i doma. Vnitřní motivace takto malým dětem totiž většinou chybí. A pak přišla René.
„Dobrý den, vyměnil jsem s paní Švarovou termín, potřebuji, aby René cvičila co nejčastěji, já to s ní dělat nebudu, oznámil jí samozřejmě Zbořil. Chtěla mu okamžitě oponovat důležitostí odpočinku v procesu asimilace nové dovednosti, vždyť René už tento týden na své lekci byla. Zaujal jí ale jeho zbídačený zjev. Bledá pleť, červené žilky v očích, popraskaná kůže na dlaním a opuchlé rty dávaly tušit nemoc.
„Je vám dobře?“ otázala se.
„Jste snad lékařka?“ obořil se na ni hrubě. „Tak se pusťte do práce a nestarejte se.“ Zabouchl dveře a holčička s nadšením přiskákala do ordinace.
„Už mi to jde líp, že?“ ptala se hned po pár prvních slůvkách, které Lindě předvedla. Ta přikývla, skutečně již písmeno L ovládla bravurně a zbývalo jediné.
„Polez, kltku, z díly ven,
koukni, jak je klásný den,“ opakovala znovu holčička. Linda opřená v hloubi svého ergonomického křesla znenadání vyjekla a nadskočila. Zmáčkla si předloktí levé ruky a když na něj pohlédla spatřila mělký vryp. Jeho okraje byly roztřepené a umazané. Jako by si
zranění způsobila znečištěným zahradním náčiním.

„Ještě musím cvičit,“ pokrčila holčička rameny. Když jí Linda vyprovodila do čekárny, zastihla jejího otce divoce kašlajícího a dusícího se. Na koberci pod ním byla hromádka hlíny.
„Polez, krtku-
„Dost,“ zařval na dívenku. „To vy jste ji naučila tu hloupou říkačku?“
„Co si to dovolujete?“ Linda by nejraději rodinu Zbořilových ze seznamu svých svěřenců vyškrtla. Nechtěla to ale udělat té malé holčičce. Něco v ní bilo na poplach, ale zároveň pro ni představovala výzvu, kterou chtěla zlomit. Posledních pár desítek minut a další dítě bude jazykově vybavené pro život, říkala si, když procházela potemnělým městem ke sému domu. Nezvykle uklizené chodníky nahrávaly nošení parádních kozaček, které Linda milovala, ale nesnášela odstraňování nečistot z jejich semišového povrchu. Se zálibou se na ně podívala. Zastavila se a mžourala na vínovou kůži.
Co to je?
„Aaaa,“ vyjekla a uskočila, něco se svíjelo na špičkách jejích bot, jako klubko tenkých černých žížal. Oklepala se a několik kroků popoběhla.Nebyla to jen trá va? Přemítala. Ale tak tmavá? Snažila se přijít na to, co byla drobná chapadélka zač. Večer ležela v posteli a tlačil ji každý záhyb na prostěradle, dokonce si převlékla pyžamo, napila se vody, došla si na záchod, ale nic. Otočila se a hmátla po vypínači noční lampičky, ale hned rukou u cukla. Dotkla se něčeho vlhkého. Srdce jí bušilo a ona se znovu pokusila rozsvítit světlo. Tentokrát však na nic nenarazila. Přečetla jednu stránku knihy, která ji běžně uspala po pár řádcích. Přečetla druhou stránku, jednu kapitolu, pak další.
„Dvě hodiny ráno,“ povzdechla si a znovu knížku odložila, když ale semkla víčka, okamžitě vyjekla hrůzou, každičkou část její mysli naplnil silný výjev krtčí tlamy, zmítající se výrůstky na konci osrstěného rypáku jako by se jí nenechavě plazily po těle. Rozkašlala se a cítila, že jí na sliznici hrdla škrábe něco hmotného, něco tvrdého a zemitého. Vyskočila a seběhla do obýváku. Snažila se zhluboka nadechnout. Sahala do horních polic po papírovém pytlíku. Něco za ní zašustilo a ona sebou trhla. Nikde nic. Pak konečně nahmátla jeden pytlík a s úlevou do něj dýchala. Studený lepkavý pot jí v drobných kapičkách stékal po páteři.
„Musím to dotáhnout do konce,“ vrtěla hlavou. Na okamžik si představila měkký gauč a načechranou přikrývku, ve které by celý zítřek mohla odpočívat. To ale nepřicházelo v úvahu. Ta holčička a její krtek se jí dostali do hlavy. Tak hluboko, jako ani její bývalý manžel ne.
Ani ve chvílích největší zamilovanosti začátku vztahu a nejhlubší zášti konce. Tu noc nezamhouřila oka. Druhého dne ale přesto vykročila z domu s obdivuhodnou vervou. Rázovala zpět do kanceláře rozhodnutá věnovat René tolik energie a času, kolik bude třeba,
aby ji už nikdy znovu vidět nemusela. Všem ostatním pacientům zrušila jejich schůzky.
„Otec je nemocný, bude čekat v autě,“ stála již holčička před dveřmi. Logopedce přeběhl mráz po zádech. Holčička na své čtyři roky velmi drobná, v růžové péřové bundičce a čepici s králíčkem,“ působila jako předloha pro barokní andělíčky.
„René, vidím, že jsi doma trénovala,“ pochválila ji Linda po pár prvních cvičeních. Rychlovarná konvice zrovna zahvízdala a ona jim oběma zalila čaj. „Je skvělé, že se tak svědomitě snažíš naučit krásně mluvit.“
„Já chci, aby mi otec dal pokoj,“ dala jí najevo pramen své motivace. Proč se to pořád děje? Proč mě pořád vtahuje do své dysfunkční rodiny? Na tenhle led se opravdu nechtěla pouštět.
„Pro tebe samotnou je to úžasné, že jsi cílevědomá a učíš se důležitým věcem,“ vytáhla další obrázky určené k vyprávění pohádky plné jazykolamů.
„Dá mi pokoj, a dá mi ho navždy,“ zazubila se a oči barvy pomněnek se nevinně zaleskly. Linda se musela zhluboka nadechnout a usrknout čaje, než mohla pokračovat. Pálila ji žáha a nutila se nekoukat stále na hodiny. Čtyřleté děti běžně učila půl hodiny, šestileté hodinu. René s ní strávila přes dvě hodiny a nevykazovala ani nejmenší známku únavy. A pak se to stalo. Perfektní, dokonalé R. Bez ráčkování, bez měkčení opakovaně vyslovené ve vazbách s různými písmeny i samostatně.
„Děkuju,“ vydechla René ohromeně. Seskočila ze židličky a vřele Lindu objala. Ta málem ucukla, když si uvědomila, že je holčička zpocená námahou. Pak se dívenka vrátila ke své židli a sňala z ní nálepky s krtkem.
„Počkej ještě chviličku, napíšu ti zprávu pro rodiče. Budete doma ještě cvičit, aby si to jazýček zapamatoval,“ usmívala se, a i na ni dolehlo vyčerpání. René vytáhla z kapsy letáček.
„Přijďte se podívat,“ vyzvala ji. Linda mrkla na pozvánku na vánoční besídku soukromé mateřské školy. Věděla, že je to ta nejdražší školka ve městě, kde se děti denně učí cizí jazyky, jógu, balet a hru na hudební nástroje. Učí nebo spíš nutí, pokoušela se před dívkou neušklíbat.
„Děkuji za pozvání,“ řekla místo toho a po očku sledovala, jak René odškrabuje zbytky lepidla.
„Tady už je nepotřebuju,“ dodala holčička, vzala dokumenty a odskotačila pryč. Linda si zhluboka vydechla, uvařila si silnou kávu a položila nohy na stůl. Byla ráda, že jsou ty hloupé nálepky pryč, kdyby ne, sama by je teď sundávala. Usrkla doušek kávy a odložila ji na stůl. Neměla sílu natáhnout se pro podšálek. Oči se jí klížily únavou a ona jí podlehla.
„Neeee,“ vyjekla a celá sebou trhla. Rozespalé tělo se v šoku zřítilo ze židle. Ležela na podlaze a zpocenými dlaněmi si osahávala kolena odřená o starý koberec. Vytahovala si z ran drobná vlákénka a snažila se vnímal bolest. Zavírala o otevírala oči, ale stále se nemohla plně dostat do reality. Stále před sebou viděla krtčí pařáty trhající maso na kusy a čumák obehnaný kožními výrůstky zarývající se do těla. Když se konečně postavila, padl jí do oka leták od René.
„Musím tam jít,“ rozhodla se. „Musím za celou touhle záležitostí udělat razantní tečku.“
Linda se rozešla na besídku mateřské školy přímo z kanceláře. Vysoké kozačky klapaly po dláždění snad stejně rychle, jak jí bilo srdce. Od posledního setkání s René se jí stále spalo
velmi těžko, zhubla několik kilogramů a matné vlasy zůstávaly ve stále hustších trsech za štětinami kartáče. Před budovou se již sdružovalo několik mužů a žen v drahých kabátech. Někteří pokuřovali, jiní jen oddalovali povinnost vstoupit. Linda se cítila nepatřičně.
Nedělají něco takového pedofilové? Očumovat cizí děti? Ale bylo jí to jedno. Protáhla se chodbami školky pro smetánku a nenápadně usedla na krajní židli v podlouhlém sále. Nedivila se, že mají děti trému nebo dokonce traumata, vždyť tahle místnost si nic nezadala
s divadelním sálem. Celou cestu měla pocit, že ji někdo dýchá za krkem, otáčela se a po celém těla cítila studený lepkavý pot.


„Uklidni se,“ semkla dlaněmi opěradla a ucítila povědomý kousek papíru s lehce nadzvednutými okraji. Nálepka, znovu spatřila kreslenou postavičku krtka. Ty její rituály zdaleka překračují meze zdravého dětského chování, povzdechla si, když přeletěla pohledem ostatní sedadla a uvědomila si, že obrázek zdobí většinu z nich. To už se ale rychle zaplnila všechna místa, foťáky drahých telefonů byly připraveny a sál ztichl.
„Mikuláš ztratil plášť,“ začaly děti zpívat sborově ihned, jak se rozhrnula těžká sametová opona. Linda měla potíže René najít, holčička působila drobounce mezi ostatními. V tmavě modrých tylových šatech se ztrácela. Hlavu jí zdobily pletené francouzské copy. Žena si děti prohlížela a sledovala hrůzu v jejich očích. Jen málokteré z nich nebylo z vystoupení vyděšené.
„Dobrý večer,“ uvítala všechny v sále ředitelka školky. Představovala děti jedno po druhém, krátce shrnula jejich úspěchy a nechala je zarecitovat básničku. Jako na výstavě psů, pomyslela si Linda.


„René Zbořilová,“ vyzvala konečně dívenku a ta bázlivě vystoupila z řady. Po výčtu zlepšení, jakých dosáhla v angličtině a v krasobruslení, všechny informovala, že jim René přednese pohádku o andílkovi. René najednou vypadala jinak, než si ji pamatovala. Měla odhodlaný výraz, stažené rty a nespouštěla pohled z pevného bodu někde v první řadě. Linda se nadzvedla, aby viděla, kam dítě kouká. Hned si všimla štíhlé ženy v černých šatech s vysoko vyčesaným drdolem a foťákem blikajícím ostošest. Vedle ní seděl zborcený muž. Zbořil? Podivila se Linda. Jeho příjmení najednou korespondovalo se stavem těla. Muže mohla pozorovat jen zboku, ale nápadně zelenkavá papírová kůže, ohnutá záda a hlava spadená na rameni nevěstily nic dobrého.


„Polez, krtku-“ začala hlasitě.
„O andělovi,“ důrazně ji přerušila učitelka. Sál potemněl, světla se snažila najít energii a jejich vlákna poblikávala. Linda pocítila chlad. A pomalu se postavila. Najednou byla jako na trní.
„Polez, krtku, z díry ven, koukni, jak je krásný den,“ začala René recitovat ještě hlasitěji dokola a dokola. Dala si záležet na každém slově, aby pečlivě vyslovila všechny hlásky. Podlaha se začala chvět a nálepky s krtkem vibrovat. Linda couvala ke dveřím a divoce jí bušilo srdce. Soustředila se, aby nezapomněla dýchat. Najednou se ozvala ohlušující rána a podlaha v několika místech praskla. Dovnitř se navalil pach hlíny a škrabavý hluk. Lidé ječeli a drali se ze sedadel. A pak si Linda uvědomila, že cítí kovový odér krve. Na nic nečekala a vyběhla ke dveřím. Něco se jí sápalo po noze, ohlédla se a uviděla krtka velikosti selete s rypákem umazaným od krve. Dlouhými drápy se zvíře zarylo do masa na lýtku a lačně zabořilo nos. Linda vyjekla a odkopla ho do sálu. Na sekundu mrkla na hlediště plné zkázy. Tisíce zvířat rejdících v lidských tělech. Lidé jeden přes druhého deroucí se ke dveřím, pak zahlédla pana Zbořila, jak se z prostředku jeho hrudi prodral krtek a slastně se oklepal. Linda se rozběhla, už na nic nečekala, byla skoro u dveří. Spolu s dalšími několika rodiči a prarodiči, kteří měli to štěstí, že seděli na okraji sálu. Najednou se v chodbě před nimi objevila René, dokonale upravená s bezelstným výrazem.


„Ještě umím básničku o čertovi, chcete ji slyšet?“ usmála se a přibouchla jim dveře před nosem. Světla zablikala naposled. A vánoční besídka se proměnila v temnou změť těl, hrůzy a smrti.


„To nemůže být pravdu,“ bušila Linda na dveře a snažila se je vyrazit. Někdo ji stáhl k zemi. Někdo ji stoupl na ruku. Pokusila se ještě vstát. Nehty zaryla do útlé škvírky mezi dveřními křídly.


„To není pravda,“ vyjekla a pak už nic.

Text: Tereza Kučírková

Jméno René, přemítala Linda. To je diagnóza

V klube Lúč sa 22. mája o 10. hodine uskutoční diskusia na tému Občianska spoločnosť za účasti Michala Vašečku a iných hostí. Budú si pokladať otázky a spoločne na ne hľadať odpovede. Medzi nimi odznejú otázky typu: Čo sa skrýva za pojmom „občianska spoločnosť“? Čo to znamená pre obyvateľov? Je to Sorošov výmysel, či tzv. pánske huncútstvo liberálov, alebo sú to prirodzené komunity občanov v obciach a mestách? Sú aktívni občania nebezpeční alebo potrební pre dobre spravovanú krajinu? Máte možnosť dozvedieť sa niečo viac, položiť aj svoje otázky a konfrontovať svoje neistoty a obavy s ľuďmi, ktorí majú osobné skúsenosti s občianskymi iniciatívami.

Text: lea

V klube Lúč sa 22. mája